27. srpna 2016

Dopisy

Konečně jsem si udělala čas, abych vám sem přidala ty slibované dopisy.

Hodně dlouho jsem přemýšlela, co vlastně o tomto tématu chci psát, protože je toho šíleně moc a nevím, co by vás bavilo, a co ne, ale budu ráda za každé přečtení a podělení se o nějakou zkušenost, nebo jen váš názor. Teď se jdu už pořádně rozepsat, tak hezké čtení. ♥ ☺
Na začátek všeho bych asi chtěla začít historií.

Historie dopisů a celkového psaní spadá až do starověkého Egypta. To je pěkně dlouhá doba že?

V pozdějších dobách se psaly dopisy hlavně za účelem dohody, politiky a nebo domluv, přeci jen Facebook, telefon ani email neexistoval.

No, a pak už  tu máme moje milované milostné dopisy a tajné dopisy, které se posílaly přes služebnictvo, a nebo tajnou poštou, aby nešťastný manžel, nebo manželka nezjistily, za kým tajně chodí drahé polovičky cvrdlikat.

Dopisy byly populárni hlavně ve 40, 50. letech, kdy se hlavně posílaly dětem, nebo příteli na vojnu, a nebo do války. To byla doba, kdy byly dopisy vzácné a něco pro druhého znamenaly. Člověk stále psal a psal a postupně se vypisoval, ze všech příjemných a nepříjemných událostí nebo zážitků, psalo se v nich, co k sobě dané osoby cítí, jak se na sebe těší a jejich tajná přání.
Občas se papír hezky navoněl, děvčata si obtiskly své namalované rty na krásný papír, a pak je poslaly ve většině případů za oceán. Nebylo to hezké? Takhle si projevovat své city a psát si? Člověk by se hned víc těšil na odpověď.


Věřte nebo ne, já bych hned brala tu dobu, kdy dopisy frčely. Každý to určitě znal z dětství. Ať už byl na táboře, nebo škole v přírodě, rodiče většinou posílali svým dětem pohledy, a nebo právě dopisy, aby věděly, že jsou děti v pořádku a dali jim najevo, jak je mají rádi a těší se na ně. To byly časy panečku.

V této době stisknete tlačítko, nebo obrazovku na telefonu, naklikáte pár písmenek a pošlete po telefonu esemesku (sms) se skratkou OK, JJ, NN a nebo NJN. Kam se poděly ty dlouhá slova Dobře, Ano, Ne a další hezky vymyšlená nezkrácená česká slova? Zmizela. Tahle doba jde tak rychle dopředu, že člověk, než si zvykne na jednu věc, už je něco jiného. Čas je pěkná mrška a kazí spoustu věcí si myslím.

Dopisy a jejich psaní je ve většině případů úplně vymřelé v tuto dobu. Člověk se raději přihlási na Facebook a tam něco napíše, občas vídám lidi, kteří mají ze svého facebooku přímo deníček, a nebo píší na profil jiných lidí místo toho, aby vzali obyčejnou tužku a napsali si něco na papír.

Proč už nepíšeme dopisy? Protože doba je taková. Je lehčí odeslat zprávu a hned dostat odpověď že? S tím naprosto souhlasím. Ale co ten požitek z toho, že otvíráte tajnou obálku bílé barvy v níž se ukrývá papírek s tajným psaním? Je krásně složené, v lepším případě voní po nějakém parfému, a vy se těšíte na to, co se v něm ukrývá. Snažíte se rozluštit písmo, protože někdo škrábe jako kočka, ale je vám to jedno, protože je to hezké. Cítíte emoce toho druhého člověka už jenom z jeho písma. Můžete si sáhnout na papír, který držel před pár dny někdo z vašich blízkých, ne-li tajný ctitel.
Tohle by mi bylo o dost bližsí. Přeci jen, člověk si přijde tomu druhému hned vzácnější. Tohle nám Facebook ani esemeska ani viber, whats app nedá. Nedá nám ten požitek, to vzrušení z otvírání obálky, čtení dopisu. To je asi fuč. Dopisy se moc neposílají, pohledy jen málokdy, a když už nějaký ten "dopis" přijde, je to upomínka o zaplacení, nebo nějaké výhody od mobilního operátora. To je vzrůšo panečku.

Já osobně dopisy miluji a ráda je píši. Nezáleží na tom, jestli ho pošlete poštou, a nebo jako psaníčko ho někomu dáte, ale zaručeně udělá radost ♥

 příběh

Povím vám teď jeden příběh, skutečný příběh, který se stal před padesáti lety a já na něj ráda vzpomínám.
Ptala jsem se jednou své babičky, co ráda dělala ve svém mládí, a na co nikdy nezapomene. Ona vyprávěla různé zážitky s maminkou, tatínkem hajným, zážitky z tanečních, kde potkala mého dědečka a postupně se takhle dostávala k příběhu, který vám v dalších řádcích napíši.

Jednou jsem se takhle zajímala právě o dopisy a zajímalo mě, jaké to bylo před dávnou dobou, kdy dopisy právě frčely a babička mi na to odpověděla ,,jémine to byly časy. S dědou jsme si takhle psaly, když byl na vojně" hned mě to začalo více zajímat, přeci jen, o tomhle tématu se skoro nikde nepíše a už vůbec nebaví. Vyprávěla mi, jak si s dědou každý den dopisovali. Měla od něj 365 dopisů. Děda ji šíleně moc miloval a pochybuji, že tomu tak do dnes není. Každý den jeden dopis. Není to nádhera? Co bych za to teď dala, takhle dostávat zamilované dopisy. Bohužel, co se v nich píše se nedozvím, protože je babička všechny spálila. Ukecávala jsem dědu, aby mi nějaký schoval, ale babička je rázná žena, a když nějaký viděla hned ho hodila do kamen. Ptala jsem se ji, proč tak hezké dopisy pálí, když je to vzpomínka na něco hezkého a babička mi odpověděla, že to bylo něco krásného, ale pro ostatní něco tajného, a to, že to spálí neznamená, že zapomene na to, co se v tom dopise ukrývalo. Jejich láska je hluboká, hlavně ta dědova a pochybuji, že vyhasne. Děda babičku prý miloval na první pohled, což se u babičky říct nedá. Děda ji prý šíleně naháněl a obletoval a babičce se to nakonec začalo líbit. Za což jsem ráda, protože si neumím představit, že bych měla jiného dědu. Mám toho nejlepšího. Dopis obzvlášť zamilovaný nám prý zůstane v paměti navždy.

Tak pojďme něco zkusit! Vezměme papír, propisku a pišme. Napišme si občas něco krásného a jen tak to někomu z blízkých dejme. Napišme kamarádce, známé, příteli něco, co jim navždy zůstane v paměti. Nezáleží na tom, co tam napíšete, záleží na tom, že si papír za 50 let budou moct otevřít a zavzpomínat na staré časy z dob mládí, nebo časů s vámi. Přeci jen, co když za 50. let internet vůbec nebude, nebo si omylem vymažete historii zpráv? Udělejme někomu radost a dejme mu vzpomínku.

Pokud to někdo zkusí podělte se o to a vyfoťte mi to. Ať už jen Obálku, můžete se inspirovat tady. pokud budete fotky zveřejňovat, označte mě, nebo mi je pošlete na email, či do zpráv. 


Psaní je zábava a nikdy neomrzí a můžete využít své kreativity.